Moje druhá pětiletka

2. prosinec 2013 | 20.33 | rubrika: první rubrika

Moje druhá pětiletka začíná stěhováním do vedlejší vesnice, do úplně nově postaveného domečku.

Rodiče jej dokázali vybudovat prakticky svépomocí, během čtyř let, s přispěním jednoho jediného řemeslníka. Taťka zvládl výkopy, výstavbu z kamení, cihel i tvárnic, troufl si i na krov a podlahy. Mamka pomáhala kde se dalo, vozila materiál, všechnu maltu namíchala lopatou (a že jí bylo), písek kátrovala, cihly podávala. Prý si při práci dobře rozuměli, šlo jim to od ruky.

A tak se seznamujeme s útulným baráčkem, velkou zahradou, novými sousedy i ostatními obyvateli. Ale jen pomalu, za maminčinami sukněmi,  nechce se nám totiž v novém prostředí moc mluvit, stydíme se, červenáme, pozornost, kterou vyvoláváme jako dvojčata nám není příjemná, spíše obtěžuje.

Vždyť jaký dvojčata – nejsme si podobné ani jako sestry. Ségra je malá, kulaťoučká a hezounká, já jsem takové vysoké vykulené bidýlko.

S uvedeným přístupem to bude ve škole, která je za dveřmi, asi vypadat. I proto říkám, že každý den tam chodit nebudu, že se budu střídat se ségrou  - to je chytrý, ne? Nakonec se tam ale podívat jdu. Škola má dvě třídy – prvňáky a třeťáky v jedné s usměvavou paní učitelkou, druháky, čtvrťáky a páťáky v další s přísným panem ředitelem.

První vysvědčení je obrovským zklamáním. Ta dvojka je moc velká, přes celou stránku, jsem smutná. Proč?

Protože jsem školou fascinovaná, okouzlená, miluju tam skoro všechno – tabuli, třídu i křídu, vrzavé lavice, přestávky i vyučování, zvonění, matematiku, čtení. Trochu méně pak kreslení, ruční práce, tělocvik, zpěv. Takže se ukazuje, že nadání prostě žádné, ale fakt žádné nemáme (tedy spíše já), ani umělecké, ani manuální, vůbec ne sportovní – jak to bude dál?

Vzpomínek z této školy 1. stupně mám dost, dvě jsou ale nejdůležitější.

Ta ošklivá se týká kontroly, kterou paní učitelka nevybíravým způsobem vykonala na nás žáčcích přes čistotu. Kontrolovala umytý krk, uši, vlasy, ruce, boty, čistotu hledala i na límečcích, rukávech, ponožkách. Bylo to celé nepříjemné a ty komentáře k tomu byly zlé, moc zlé. Asi už nikdy pak – a že mám za sebou hodně dalších pětiletek, jsem nepocítila tak intenzivní bezmoc, stud, ponížení – ne za sebe – my dopadli dobře, ne za děti, které strnule zírali, ale za toho dospěláka, který využil – nebo zneužil ? – svoji moc, své postavení. A to by nemělo být, alespoň jsem si to myslela už prve a myslím dosud. Situace ponižování a zahanbování by neměli nastávat ani u dětí ani u dospělých.

Druhá vzpomínka je na jedno z posledních vyvolání před ukončením první třídy, kdy jsem měla číst. A já fakt četla – plynule, souvisle a v duchu si říkala jak to, že to umím, jak je to možné, že to tak krásně jde. A od té doby čtu stále, hodně, ráda, ve všech svých pětiletkách mám oblíbený určitý "žánr".

Prvními osobně přečtenými knihami byla Odvážná školačka, Čuk a Gek, Broučci, Byl jednou jeden cvrčíček, nechyběla ani poezie - Věci, květiny, zvířátka a lidé – to jsou roztomilé věci, znáte?

Kromě mého čtení se v té době doma často hrálo Člověče,nezlob se - s kamarády rodičů i příbuznými, venku pak kuličky, u kterých jsme prohru se sestrou vždy obulili. Skoro denně jsme se mohli zapojit do vybíjené na návsi, vždy tam někdo pobíhal. Často nás naši brali také na houby - my sbírali ty, co oni našli – "trochu" nás rozmazlovali. V zimě se skákalo do závějí, dlouho při večerním osvětlení jednou blikající lampou se bruslilo na rybníce, často jsme pozorovali ptáčky v krmítkách – opravdu idylka Ladových obrázků. Jsou mi blízké dodnes, miluju jejich postavičky, domečky, vyzařují úžasnou atmosféru a působí opravdově, pravdivě.

V komunikaci s okolím jsme v tomto období výrazně pokročili. Zúčastňovali jsme se vesnických vánočních besídek - úplně mrazilo, když velké holky spustily "ty jsi Martine strom zelený..., dokázali nacvičit s klukama!!! taneček "sivá holubičko, kdes byla?, navštívili ochotnické představení se známýma tetama a strejdama ve vedlejší vesnici i vystoupení vojenské posádky s místními kráskami na vdávání, kde znělo "na prahu stála, hezká se zdála..."

Ani "politika" nechyběla. Ochotně, s nadšením, jsme se zapojovali do výzdoby vesnice při oslavách 1. máje. My menší jsme navazovaly na dlouhé metry motouzu barevné pentle z krepového papíru, které pak ti větší rozvedli kolem rybníka na návsi a doplnili několika březovými májkami. Bylo to moc hezké a ne že ne, jak dnes všici tvrdí a nikdo to nepřizná.

A co Vy? Přiznáte účast na májových oslavách, přiznáte své první vysvědčení, své první osobně přečtené knížečky, svoje první kulturní zážitky a hry, své počátky "společenského života"?

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)